Historie sportovního rybolovu
Díky archeologickým nálezům víme, že rybolovem se zabýval už jeskynní lidé. Prvotní způsoby chytání neměli moc společného se zábavou, ale spíše s nutností obživy. Už tehdy ale člověk poznal, že k lovu ve vodě jsou třeba jiné dovednosti než na souši. Zatímco k ulovení divokého prasete bylo třeba síly a obratnosti, k ulovení ryby musel být navíc vynalézavý, zručný a lstivý.
Původně se ryby chytali jen tak na provázek bez dozoru a splávek vznikl spíše jako pojistka, aby ryba udici nezachytila mezi kořeny. Způsoby rybolovu byli různě po světě jiné. V Evropě ale modernější metody roznesli římští legionáři. Umění rybářského sportu s lovem na prut si přinesli z Orientu. Během středověku byl rybářský sport podobně jako honitba výsadou šlechty, případně klášterů. Zatím se však lovila jen na obyčejný prut s udicí. Prut s navijákem vznikl teprve s větším rozvojem rybaření pro zábavu. V Evropě se začal používat až v 17. století. Tomu však předcházelo období Třicetileté války, kdy obliba rybářství značně poklesla.
Po jejím konci se kromě vynálezu navijáku objevilo i mnoho nové literatury o rybaření. I když některé záznamy o rybaření máme z dřívějších časů Nejstarší dochovanou speciální knihou, která obsahuje rady k rybářskému sportu je spis Juliany Berners – převorky kláštera v anglickém Sopwell. „The Treatyse of Fishing wyth Angle“ (pojednání o chytání ryb na udici) napsala v roce 1496. Ovšem titul otce zakladatele sportovního rybolovu získal spíše Izaak Walton. V roce 1653 vydal knihu „The compleat Angler, or Contemplative man’s Recreation.“ Zabývá se v ní různými metodami, nástrahami pro lov i biologií jednotlivých ryb.
I když v Anglii už šlo nějakou dobu o oblíbenou zábavu, v českých zemích až do druhé poloviny 19. století bylo možné vidět člověka s udicí u vody jen zřídka. Ryby se obvykle chytali do sítí a někdy se zabíjeli i trhavinami nebo jedem. Kvůli tomu byl vydán v roce 1883 zemský rybářský zákon, který zakazoval některé formy lovu, a další zákon o dva roky později skoncoval s volným rybolovem. Začalo se u nás poprvé lovit na rybářské lístky a vznikali první svazy sportovních rybářů. Nejdříve byl založen v Praze „První rybářský klub,“ jehož členem byl později i T. G. Masaryk, Bedřich Schwarzenberg nebo Ema Destinová. Před vznikem klubů a určitým zavedením sportovního rybolovu u nás, panovala mezi rekreačními a živnostenskými rybáři velká nevraživost. Ti, co se rybolovem živili považovali rybaření pro zábavu za lehkomyslnost a ti druzí zase původní rybáře obviňovali z vybíjení osádek v řekách.
Kromě vášnivých sportovců se u nás také našli tací, kteří napsali o rybaření odborné knihy. Nejznámější je asi dílo Tajnosti lovu ryb udicí: návod, jak se ryby všelikými, zvlášť popsanými udicemi chytají z roku 1871 – Nakladatelství Mikuláš & Knapp, autor E.M. Kromě rybářů a badatelů jsme v Čechách měli i významné výrobce rybářského náčiní. Především ve 30. letech 20. století získali mezi rybáři velkou oblibu některé české firmy, například J.J. Rousek ze Žďáru nad Sázavou. Rybaření má tedy i u nás poměrně dlouhou historii nejen jako způsob obživy, ale také jako oblíbený sport.
