Jak jedli ryby naši předci?

Gastronomie ryb člověka provází prakticky tak dlouho jako samotný rybolov. Od starověku dodnes se u nás i po celém světě střídala obliba mnoha různých rybích pokrmů. Některé zapomenuté recepty se příliš neliší od naší současné kuchyně, zato jiné nám připad více než podivné a jiné.

            V 6. století poslal byzantský lékař Anthimus ostrogótskému králi latinsky psaný dopis, který nese název „De observatione ciberum“ (O dodržování jídla). Část dopisu je věnována rybám, jejich přípravě a jejich vlivu na lidské zdraví. Obsahuje několik rad, kterými se řídíme i dnes, například: „všechny druhy ryb však tepelně zpracovávejte čerstvé, protože pokud olejnatí, mohou dosti těžce škodit.“

            O stravovacích návycích v našich krajích máme podrobnější informace až ze středověku. V té době byl velký rozdíl ve stravování mezi nižší třídou a šlechtou. Ryby se však běžně dostali na stůl v rolnické chalupě i v hodovních síních. Na rozdíl od zvěřiny, se ryby v řekách mohli volně lovit. Nejčastěji se lovili lososi, pstruzi nebo úhoři. Lososů bylo tehdy v českých vodách až příliš. Podle jednoho záznamu z Jižních Čech si místní čeleď vyžádala podmínku, že losos nebude na jídelníčku více než jednou týdně. I chudší poddaní si občas mohli dovolit kupovat ryby z klášterních rybníků. Od 14 století byly v Čechách hojně rozšířené i mořské ryby, které se dováželi ve formě slanečků. Významnou částí jídelníčku obyčejných lidí byli různé sladké i slané kaše z obilí nebo z masa. Právě masové kaše se často připravovali ze sušených ryb nebo rybích vnitřností. Nezvyklé je, že rybí kaše se častěji dochucovali na sladko.

            Hostiny urozených byly mnohem okázalejší a obsahovaly mnoho rybích pochoutek, a to nejen v postních časech. Od 15. století sice existovala jistá strohá pravidla, určující jak mají vypadat šlechtické hostiny. Ovšem bohatí měšťané se ve svém hodování nijak nemírnili. Dávali přednost lahůdkám z candátů, úhořů nebo mihulí. Tyto ryby se často připravovaly zvláštním způsobem, kdy se předem stahovaly kůže. Rybí maso se vařilo samotné a kůži kuchaři naplnili směsí masa z jiných ryb. Je znám například recept na dva úhoře z jednoho, který radí staženou úhoří kůži naplnit kapřím masem. Podobně jako k jiným masům se i k rybám obvykle připravovali sladké omáčky, například z perníku.

            Samozřejmě za velkou popularitu ryb ve středověku může i církevní půst. Bohužel kvůli tomu začalo být později rybí maso považováno za stravu poustevníků a světců, bohatí lidé se mu proto většinu roku vyhýbali. Během půstu se konali na šlechtických dvorech i v klášterech hotové rybí hody. Dle jedné zmínky například pražský biskup Tobiáš roku 1281 vystrojil pro kanovníky a hosty „štědrou rybí hostinu s přemírou vína a medoviny. Ryba ale nebyla jediné maso, které se jedlo v období půstu. Církev vzala na milost i další vodní živočichy – raky, šneky nebo dokonce bobry a vydry. Podle jedné historické zprávy z roku 1566 poslal Jindřich ze Švamberka na vánoční stůl Jáchyma z Hradce právě bobry, konkrétně tři ocasy a šest zadních noh.

            Stravování před stovkami let bylo samozřejmě z dnešního pohledu trochu zvláštní, avšak představa třeba takového úhoře se sladkou omáčkou z ovoce zní sice netradičně, ale ne nelákavě. Bohužel se nám dodnes nedochovalo příliš kompletních receptů.